Zpět na: www.trefy.cz/eter
– –
– – – – –
– – – – – máte-li
zájem, stáhněte si níže uvedený článek
– – – – –
– – – – –
– –
Stiskněte levé tlačítko na myši a
tahem po textu označte - “začerněte“ celý níže uvedený text. Potom na
klávesnici Vašeho počítače stiskněte současně tlačítko “CTRL“ a tlačítko “C“. Tím se
označený text uloží do operační paměti počítače. Potom si na počítači
najeďte Wordovou“ stránku, a pak současně stiskněte tlačítko “CTRL“ a tlačítko “V“. Tím
se označený text vloží do Vaší textové stránky.
Vesmír jako HOLOGRAM! Science fiction? Existuje objektivní realita nebo je vesmír přelud?
V roce 1982 se konala pozoruhodná událost. Na
univerzitě v Paříži výzkumný tým vedený fyzikem Alainem Aspectem provedl
experiment, který by se mohl ukázat jako jeden z nejvýznamnějších experimentů ve
20. století. Neslyšeli jste však o tom ve večerních zprávách a pokud nemáte ve
zvyku číst vědecké časopisy, tak jste pravděpodobně nikdy neslyšeli ani jméno
Aspect, ačkoli jsou zde tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy.
Aspect a jeho tým odhalili, že za jistých okolností subatomární částice, jako
jsou např. elektrony, jsou schopny okamžitě komunikovat spolu navzájem, bez
ohledu na vzdálenost, která je odděluje a je jedno, jestli jsou od sebe daleko
10 centimetrů a nebo 10 miliard kilometrů. Nějakým způsobem se zdá, že každá
částice ví, co ta druhá dělá. Problém je, že takovýto akt porušuje dlouho
udržovanou Einsteinovu zásadu, že žádná komunikace nemůže probíhat rychleji než
je rychlost světla. Poněvadž cestování rychleji než rychlost světla, je stejné
jako prolomení časové bariéry. Tato děsivá vyhlídka způsobila, že někteří
fyzici zkoušeli přijít s propracovanými teoriemi, jak uspokojivě vysvětlit
Aspectův nález. Tak například David Bohm
z londýnské univerzity věří, že Aspectův objev znamená, že objektivní
realita neexistuje a to navzdory
zdání vší pevnosti vesmíru. Tvrdí,
že je to v podstatě přelud,
obrovský a okázalý podrobný hologram. (Abychom porozuměli, proč Bohm činí toto překvapující tvrzení, musíme nejdříve rozumět, co to hologram je.)
Hologram je třídimenzionální fotografie,
vytvořená pomocí laseru. Aby byl vytvořen hologram, předmět, který je
fotografován, je nejprve zalit světlem laserového paprsku. Ten druhý laserový
paprsek je pak odrazem světla toho prvního a
výsledný interferenční vzorec (oblast kde se oba paprsky mísí) je zachycen na film. Když je film
vyvolán, vypadá jako nesmyslná změť světlých a tmavých čar. Ale jakmile je vyvinutý film osvětlen jiným laserem,
objeví se třídimenzionální obraz původního předmětu. Třírozměrnost takového
obrazu není jediná pozoruhodná charakteristika hologramu. Jestliže hologram např. růže je
rozdělen na dvě části a pak osvětlen laserem, každá část bude stále obsahovat
celý obraz růže. Vskutku, dokonce jestliže tyto poloviny budou znovu
děleny, každý kousek filmu bude vždy
obsahovat zmenšenou, ale nedotčenou - kompletní
verzi původního obrazu. Narozdíl
od normální fotografie, každá část
hologramu obsahuje všechny informace
o celku. "Celek obsažený v každé části", jež je přirozenou
vlastností hologramu, nám poskytuje úplně nový přístup k porozumění organizace a řádu života. Po
většinu historie, západní věda pracovala s předsudkem, že nejlepší cesta k
poznání fyzikálních fenoménů, ať už u žáby nebo atomu, je rozpitvat je na
kousky a studovat jejich příslušné části. Hologram
nás ale učí, že k některým věcem ve vesmíru nemůžeme přistupovat tímto způsobem.
Jestliže se pokoušíme rozebrat něco
konstruované holograficky, nedostaneme kousek, z kterého je to uděláno, ale dostaneme
pouze menší celek! Tento náhled nabídl Bohmovi jinou cestu k porozumění
Aspectova objevu. Věří, že důvod proč subatomární částice jsou schopny zůstat
spolu v kontaktu, bez ohledu na oddělující vzdálenost, není proto, že si
posílají nějaký druh záhadných signálů sem a tam, ale protože jejich oddělenost
je iluze. Argumentuje, že v určité hlubší úrovni reality nejsou
takové částice individuálními entitami, ale jsou vlastně vyjádřením téhož základního něčeho.
Aby umožnil lidem lépe si představit co má na mysli, Bohm poskytuje následující
ilustraci: představme si akvárium obsahující rybu, přičemž nejsme schopni vidět
akvárium přímo a naše vědění o tom co se v něm děje, přichází jen ze dvou
televizních kamer. Jedna namířena na předek a druhá ze strany. Jak se díváme na
dva televizní monitory, možná budeme předpokládat, že ryby na každé z obrazovek
jsou oddělené entity. Koneckonců, protože kamery jsou nastaveny v různých
úhlech, každý obraz bude lehce rozdílný. Ale jak budeme pokračovat v pozorování
těch dvou ryb, posléze si uvědomíme, že je zde jistý vztah mezi nimi. (Když se
jedna pootočí, další také udělá lehce rozdílnou, ale odpovídající otočku; když
jedna směřuje dopředu, druhá vždy směřuje ke straně). Jestliže zůstaneme
nevědomí o skutečné situaci, možná dokonce dojdeme k závěru, že jedna ryba musí
okamžitě komunikovat s druhou, ale tak to samozřejmě není. Toto, co říká Bohm,
je přesně to, co se děje mezi subatomárními částicemi v Aspectově experimentu.
Podle Bohma, zřejmé spojení nadsvětelnou
rychlostí mezi subatomárními částicemi nám říká, že je zde hlubší úroveň
reality, které se neúčastníme - mnohem komplexnější dimenze za naší
vlastní, která je analogická akváriu. A dodává: díváme se na objekty, jako na oddělené jedna od druhé, protože:
vidíme jenom část reality. Takové
částice nejsou však oddělené, ale jen aspekty hlubší základní jednoty, která je konečná jako
hologram a nedělitelná jako předtím zmíněná růže. A protože všechno ve fyzikální realitě je složeno z takových vzorů, vesmír sám je projekce - Hologram.
Vedle jeho fantomové přirozenosti takový vesmír by měl i jiné dosti
překvapující rysy. Jestliže zjevná oddělenost subatomárních částic je iluzorní
znamená to, že hlubší úrovně reality
ve vesmíru jsou navzájem propojeny. Elektrony v atomu uhlíku v lidském
mozku jsou spojeny se subatomárními částicemi, které obsahuje například každý
losos který plave, každé srdce které bije a každá hvězda, která září na nebi. Vše proniká vším, ačkoli lidé
mohou kategorizovat, přihrádkovat a dále členit různé fenomény ve vesmíru,
všechna rozdělení jsou však jen umělá protože celá "příroda" je jednotná pavučina. (VŠE
"plave" ve vesmírném "éteru", v kvantových -
"Duchovních" energiích vesmírného vše-vědomí). V holografickém vesmíru čas a prostor
nemohou být dále nazírány jako fundamentální. Pojmy jako poloha ve vesmíru, ve
kterém nic není opravdu oddělené od všeho ostatního, selhávají. Čas a
třídimenzionální prostor, tak jako
obraz ryby na TV monitoru, musí být nazírány jako projekce tohoto hlubšího
řádu. V hlubší úrovni je realita jakýsi druh superhologramu, ve kterém minulost, přítomnost a budoucnost
existují současně. (Jsou to jen frekvenční úrovně - stupně
kvantového Vědomí). To znamená,
že s vhodnými nástroji je možné
někdy dosáhnout superholografické úrovně reality a vyjmout výjevy z dlouho
zapomenuté minulosti. Co ještě superhologram obsahuje, je otevřená otázka.
Dejme tomu, že superhologram je matrice,
která dává zrod všemu ve vesmíru,
každé subatomární částici, která byla nebo bude, každému utváření hmoty a
energie, které je možné a to od sněhových vloček ke kvasarům, od velryb ke gama
paprskům, atd. Může to být viděno jako druh kosmického "skladiště" (paměti) všeho co je a co kdy existovalo.
Ačkoli Bohm připouští, že neznáme zatím žádný způsob, jak poznat, co ještě
jiného může ležet ukrytého v superhologramu, odvažuje se též říci, že nemáme
žádný důvod předpokládat, že neobsahuje více. Nebo jak tvrdí, možná že superholografická úroveň reality je jen
pouhý stupeň, za kterým leží "nekonečnost dalšího rozvoje" (Super Vědomí - ABSOLUTNO).
Bohm není jediný badatel, který našel důkaz, že vesmír je hologram.
Standfordský neurolog Karl Pribram pracoval nezávisle na poli výzkumu mozku a
též se dostal k důkazu o holografické podstatě reality. Při uvažování nad
hádankou jak a kde je uložena v mozku paměť a vzpomínky, došel k holografickému
modelu. Po desetiletí dlouhých studií usoudil, že paměť, spíše než omezena na určitou oblast, je rozptýlena po celém mozku. Po sérii zásadních experimentů v roce
1920, mozkový specialista Karl Lashley objevil, že bez ohledu jakou část mozku
krysy odstranil, nebyl schopen vykořenit z její paměti, jak provést komplexní
úkol, který se naučila před operačním zákrokem. Jediný problém byl, že nikdo
nebyl schopen přijít s vysvětlením mechanismu tohoto podivného ukládání paměti
a sice to, že "celek je v každé části". Pak v roce 1960 se Pribram setkal
s holografickým modelem a uvědomil
si, že našel vysvětlení, které vědci hledali. Věří, že vzpomínky nejsou zakódovány v neuronech
nebo malých seskupeních neuronů, ale jsou
ve vzorcích nervových impulsů, křižujících mozek skrz na skrz, stejně
jako vzory laserové interference křižují celou oblast filmu, který obsahuje
holografický obraz. Jinými slovy, věří, že mozek sám je hologram. (Je to přijímač a vysílač světelných údajů-kódů,
tvořící a lokalizující myšlenkové představy, jež jsou uloženy v éterických
energiích vesmírného Vědomí. Emoce pak tyto různé "fantazie"
aktivují; čili - jsme spolutvůrci
"časoprostorů")! Pribramova teorie také vysvětluje, jak
lidský mozek může hromadit tolik informací na tak malém prostoru. Bylo
odhadnuto, že lidský mozek má kapacitu zapamatovat si něco v řádu kolem 10
miliard (*bilionů) bitů informací během průměrného lidského života. (Asi to
samé množství informací, které je obsažené v pěti svazcích Encyklopedie
Britanika). Podobně bylo objeveno, že vedle jiných schopností, hologram vlastní ohromující kapacitu pro
ukládání informací jednoduše tím,
že změní úhel, pod kterým dva paprsky zasáhnou kus fotografického filmu.
Tak je možné zaznamenat mnoho různých obrazů na ten samý povrch. Bylo
demonstrováno, že jeden čtvereční
centimetr filmu může pojmout až 10 miliard (*bilionů) bitů informací.
Naše záhadná schopnost rychle si vybavit jakoukoliv informaci, kterou potřebujeme
z ohromného množství uskladněných informací se stává mnohem více
pochopitelnější, jestliže mozek funguje podle holografických principů. Jestliže
se váš přítel zeptá, aby jste mu řekli co vám přijde na mysl když řekne slovo
"zebra", nemusíte nemotorně třídit pozpátku informace, skrze ohromné
a buněčné abecední soubory, abyste dospěli k odpovědi. Namísto toho se nám
vybaví asociace, jako "pruhovaná", "podobná koni" a že je
to "zvíře z Afriky". Všechno nás to napadne okamžitě: vskutku, jedna
z nejvíce udivujících věcí kolem lidského myšlenkového procesu je, že každý kus
informace se zdá být okamžitě souvztažný s každým ostatním kouskem informace.
Protože každá část hologramu je
nerozlučně navzájem propojená s každou další částí. Je to možná prvotřídní
příklad navzájem souvztažného systému v přírodě. Uskladnění paměti není
jediná neurofyziologická hádanka, která se stává více jasnější ve světle
Pribramova holografického modelu mozku. Další je, jak mozek může překládat
lavinu frekvencí, kterou přijímá přes smysly (světelné frekvence, zvukové
frekvence atd.) do konkrétního světa našeho vnímání. Kódování a dekódování frekvencí je to, co hologram dělá nejlépe!
Právě hologram funguje jako jakási čočka, překládací zařízení, schopné přeměnit
zjevně nesmyslnou změť frekvencí do souvislého obrazu. Pribram věří, že mozek také zahrnuje
"čočku" a užívá holografické principy, aby matematicky
konvertoval frekvence, které přijímá skrze smysly do našeho vnitřního světa
vnímání. Působivé množství důkazů naznačuje, že mozek užívá
holografický princip. Proto není
divu, že Pribramova teorie získává podporu mezi neurofyziology.
Argentinsko-italský badatel Hugo Zucarelli nedávno rozšířil holografický model
do světa akustických jevů, rozpačitý z faktu, že lidé mohou lokalizovat zdroj
zvuků, aniž by museli pohnout hlavou, i když jen naslouchají jedním uchem. (Lze naučit). Zucarelli dospěl k tomu, že
holografický princip může vysvětlit tuto schopnost. Zucarelli také vyvinul
technologii hologragického zvuku, zvláštní metodou záznamu, schopnou
reprodukovat akustickou polohu s téměř tajemným realismem. Pribramova víra, že naše mozky matematicky konstruují
"pevné" reality, opíráním se o vstupy z okruhů frekvencí, je
experimentálně podložena. Bylo shledáno, že každý z našich smyslů je sensitivnější
k mnohem širší řadě frekvencí, než se původně myslelo. Výzkumníci odhalili, že
naše zraková soustava je citlivá na zvukové frekvence, že náš smysl čichu je
částečně závislý na tom, co je dnes nazvané "kosmickou" frekvencí a
dokonce i buňky v našich tělech jsou citlivé na širokou řadu frekvencí.
Takovýto nález nám naznačuje, že je
to jenom v holografické působnosti vědomí, že takové frekvence jsou
vytříděny a rozčleněny do konvenčního způsobu vnímání. (Každá bytost si
"zhmotňuje" osobní realitu aktivací
holografických obrazů, uložených v Živém Vesmírném Vše-Vědomí). Ale ještě
překvapivější výsledek dostaneme, když spojíme Pribramův holografický model
mozku spolu s teorií Davida Bohma. Co se stane, jestliže je hmatatelný svět jen
druhotná skutečnost a to, co je "tam venku" je jen změť frekvencí a
jestliže my jsme také jen hologram, který vybírá jen určité, nám známé
frekvence, z této změti a pak je matematicky transformuje do smyslového
vnímání? Co se stane s ostatní
"objektivní" realitou? Řečeno zcela jednoduše, přestává pro nás existovat! (Zrovna tak jako když jedním laserem
"zmapujete", ale dalším laserem "neaktivujete" předmět či
událost, pak jejich objektivní realita pro
nás zaniká). Jak východní náboženství dlouho avizují, materiální
svět je Mája-říše iluzí, ačkoliv si můžeme myslet, že jsme fyzické bytosti,
pohybující se skrze fyzický svět. To je
též iluze! Jsme vlastně "přijímače" plovoucí skrz
kaleidoskopický oceán frekvencí avšak,
co my vybereme z toho oceánu a přeměníme do "fyzické
skutečnosti" je pak jen jeden kanál, jako výňatek ze superhologramu. Tento překvapující, nový obraz skutečnosti,
syntéza Bohmova a Pribramova pohledu, byl
pojmenován jako holografické
paradigma a ačkoli mnoho vědců se k němu postavilo se skepticismem, jiné to
přitáhlo. Malá, ale rostoucí skupina výzkumníků věří, že to může být jeden z
nejpřesnějších modelů reality, ke kterému věda dosud dospěla. Navíc většina věří, že to může řešit některá mystéria, která nebyla vědou dosud
vysvětlená a dokonce i ustanovit
paranormální jevy jako součásti "přírodních" jevů. Četní
badatelé, včetně Bohma a Pribrama si všimli, že mnoho parapsychologických
fenoménů se stává více srozumitelnější v termínech holografického paradigmatu. Ve vesmíru, ve kterém individuální mozky jsou ve skutečnosti
nedělitelné části většího hologramu a
všechno je neskonale vzájemně propojené, kde je telepatie v podstatě jen zpřístupnění holografické úrovně, je
mnohem snazší porozumět jak může informace cestovat, od mysli osoby
"A" k mysli osoby "B", na
daleké vzdálenosti a pomáhá pochopit
mnoho neřešitelných hádanek v psychologii. Zvláště Grof cítí, že
holografické paradigma poskytuje model pro porozumění mnoha záhadných fenoménů,
které lidé zažívají během změněných stavů vědomí. V roce 1950, během výzkumu
LSD, jako psychoterapeut měl Grof jednu pacientku, která náhle došla k
přesvědčení o totožnosti ženy s druhem prehistorického plazu. Během průběhu
její vize nejenže podala detailní popis, že tento ženský znak byl vnímán, jako
by to bylo zapouzdřeno v jakési formě, ale všimla si též, že samci tohoto druhu
měli flek na straně hlavy. Pro Grofa byla překvapující tato výpověď, protože
žena neměla žádnou dřívější znalost o takových věcech. Pozdější rozhovor se
zoologem potvrdil, že u jistých druhů plazů hraje barva v oblasti na hlavě
vskutku důležitou úlohu, jako spouštěč sexuálních podnětů. Skutečnost výpovědi
této ženy nebyla ojedinělá. Grof se
během průběhů jeho výzkumů setkal s příklady pacientů identifikujících se
vlastně s každým druhem na evolučním stromě. Co více, shledal, že takové
zkušenosti často obsahují tajemné zoologické detaily, které se ukazují jako
přesné. Regrese do zvířecího království nebyli jedinou hádankou psychologických
fenoménů, se kterými se setkal. Také měl
pacienty, kteří se zdáli proniknout do jakéhosi druhu kolektivního vědomí. Lidé s malým nebo žádným vzděláním náhle dávali detailní popis pohřebních
praktik z dob Zarathustry a scén z Hinduistické mytologie. V jiné kategorii zkušeností, osoby daly přesvědčivý popis z cest mimo tělo,
záblesků budoucnosti a regresí do zjevně minulých inkarnací. V pozdějším
výzkumu se Grof setkal s tím samým rejstříkem fenoménů i u terapeutických
sezení, které nezahrnovaly užití psychodelických látek. Společným prvkem takových zkušeností, které se objevovaly, byla transcendence individuálního vědomí
za obvyklé hranice ega a za omezení času a prostoru. Grof je nazval
"transpersonální zkušenost" a v pozdních 60. letech pomohl založit
větev psychologie nazvanou "transpersonální psychologie", jejíž
studiu se potom plně věnoval. Ačkoli do nově založené Asociace transpersonální
psychologie vstupovalo stále více podobně myslících profesionálů, a přestože se
stala transpersonální psychologie respektovanou větví psychologie, ani Grof,
ani ostatní nebyli schopni dlouho poskytnout vysvětlení pro takové bizarní
psychologické fenomény, kterými byli svědky. Ale to se změnilo s příchodem
holografického paradigmatu. Jak si Grof nedávno všiml, jestliže je faktem, že je
osobní mysl jen částí kontinua -
labyrintu, který je propojený nejen s každou další myslí, která existuje a nebo
existovala, ale i s každým atomem, organismem a kteroukoliv oblastí v ohromném
prostoru a času - pak schopnost,
za určitých podmínek, příležitostně dělat
"vpády" do tohoto labyrintu a mít transpersonální zkušenosti, se už
dále nemusí zdát tak divná. Holografické paradigma má také dopady na
takzvané "pevné" vědy jako je biologie. Keith Floyd psycholog ve
Virginii poukázal na to, že jestliže je pevná realita jen holografická iluze,
nemůže být nadále pravdivé tvrzení, že mozek produkuje vědomí. Spíše: je to VĚDOMÍ, které vytváří zdání mozku,
stejně tak jako těla a všeho co pro nás interpretuje jako fyzické. (Ve
vědomí každé bytosti se nejdříve vytváří holografická myšlenka, která
reorganizuje shluky éterických energií, vytvářející energetický obraz
"hmoty". Pod-vědomá smyslová
fixace a očekávání změny vytváří
gravitační pole, jež pak způsobuje následné pře-tvoření reality. Čili; každá změna reality je nejdříve provedena ve vědomí, které moduluje
- přetváří "časoprostory")! Takový obrat ve způsobu a v náhledu na biologické struktury
způsobilo, že výzkumníci poukazují, že medicína a naše porozumění léčícímu
procesu může být též transformována holofrafickým paradigmatem. Jestliže je
zřejmá fyzická struktura našeho těla jen holografická projekce vědomí (vnitřního přesvědčení - víry) je nad
slunce jasnější, že každý z nás je zodpovědný za své zdraví mnohem více, než
původní medicínské znalosti připouštějí. Na co nyní nahlížíme jako na zázračné uzdravení z nemoci, je v
takovýchto případech jen změna ve
vědomí, která se následně projeví ve změně hologramu těla. Podobně stejně dobře může účinkovat
vizualizace, nová léčebná technika (pokud ji svými pochybami nesabotujeme), protože v holografické sféře jsou
myšlenkové obrazy stejně reálné, jako je tato zdánlivě "pevná"
realita. Dokonce vize a zkušenosti zahrnující "nadpřirozené"
skutečnosti, se stávají vysvětlitelné holografickým paradigmatem. Ve své knize
"Dary neznámých věcí", biolog Lyall Watson popisuje své setkání s
indonéskou šamankou, která vykonávající rituální tanec, byla schopna
demonstrovat, jak celý háj stromů náhle mizí ve vzduchu. Watson líčí, jak on a
ostatní udivení diváci sledovali tuto ženu. Způsobila, že se stromy znovu
objevovaly a pak znovu zmizely a objevily, několikrát za sebou. Ačkoli nynější
vědecká porozumění je neschopné objasnit takové dění, stávají se obhajitelné a
pochopitelné, jestliže takzvaně "pevná" skutečnost je pouze
holografická projekce. Snad se dohodneme o tom co "tam" je a co není,
protože co my nazýváme shodnou
realitou, je formulováno a vyjádřeno nejdříve v úrovni lidského nevědomí, v
kterém je všechna "jednotlivá" mysl nekonečně navzájem propojena.
Jestliže je toto pravdivé, bude mít holografické paradigma hluboké důsledky,
neboť to znamená, že takové zkušenosti jako
jsou Watsonovi nejsou obecnou zkušeností
jen proto, že naše mysl je
programována vírou, že to nejde. (Víra, to v co doopravdy věříme, je
pouze naší - subjektivní pravdou)! V holografickém vesmíru
nejsou žádná omezení v rozsahu, v jakém můžeme měnit strukturu
reality. Co my vnímáme jako realitu, je jenom plátno, čekající na
nás, abychom na něj mohli kreslit "obrazy", které chceme. (Nemáme však právo zasahovat do ničí svobodné
vůle - rozhodování a nebo si cokoli vynucovat na úkor jiné bytosti. Stejnorodé vždy přitahuje stejnorodé,
neboť zpětná vazba - čili "karma", je vesmírný zákon příčiny a
následku! Každý by se tedy měl
chovat jako ohleduplná, slušná bytost a jít ostatním příkladem, čímž si do
své osobní reality začne přitahovat jen pěkné - harmonické události. Co kdo zaseje, to také dříve či později
sklízí). Vše je možné, od
ohýbání lžíce silou mysli, až po neuvěřitelné události, které zakusil
Castsaneda během jeho setkání s Donem Juanem, neboť takzvaná "magie"
je naše vrozené právo, nepojmenovávejme to proto již jako zázraky, neboť je to naše schopnost programovat realitu
tak jak chceme, třeba jako ve snu.
Vskutku, dokonce naše základní názory na realitu se stávají podezřelé, neboť v
holografickém vesmíru, jak Pribram poukázal, i "náhodné" události musí být viděny jako založené na
holografických principech a tak i determinovány. Synchronicity nebo
významné shody okolností náhle dávají smysl!Vše v realitě musí být viděno
jako metafora, neboť dokonce i ty největší
"náhody" vyjadřují nějakou hlubší symetrii. (Energie
oživená po-city - emocemi vytváří elektromagnetická - gravitační pole a ty
pak do reality přitahují to,
čemu Bytost doopravdy - pevně věří). Zda-li Bohmovo a Pribramovo
holografické paradigma bude vědou přijato nebo ignorováno, zůstává otázkou. Je
ale jisté, že už mělo vliv na myšlení mnoha vědců. A i kdyby se shledalo, že
holografický model neposkytuje to nejlepší vysvětlení pro okamžitou komunikaci,
která se zdá probíhat mezi subatomárními částicemi, přinejmenším (jak
poznamenal Basil Hiley, fyzik z Londýna), Aspectův objev naznačuje, že
"musíme být připraveni radikálně uvažovat o novém pohledu na
realitu".
Tento soubor byl stáhnut z Keely Net BBS 24. února
1991 (pod názvem - REALITY ASC) Z anglického
originálu přeložil Habib, gramatickou korekturu provedl Geo. (*Pozn. - v
originále je napsaná hodnota bilion v Anglii a Americe se tím míní odlišné
hodnoty a jelikož já nevím zda je to anglický či americký originál, tudíž nevím
zda je tím míněna miliarda a nebo bilion.)
Též Vám doporučujeme přečíst si knihu Kámen Filosofů -
(úvod do alchymie, transmutace a Nové vědy) - od Michio Kushi.
Více naleznete na: www.trefy.cz/Mayariseiluzi
Kolik Váží
duše?
Psychiatr George Richi nikdy nepřikládal mnoho důvěry pověstem pacientů o jejich putování v jiném rozměru, ve stavu klinické smrti nebo ztráty vědomí. V prosinci roku 1943 se ale dostal se srdeční mrtvicí do vojenské nemocnice v Texasu, kde on sám též upadl do klinické smrti. Tam si v tomto stavu uvědomil, že se dívá na své fyzické tělo, které leží na nemocniční posteli. Snažil se to oznámit lékařům, kteří ho chtěli zachránit, ale oni mu nevěnovali pozornost. Proto chtěl jednoho chytit za ruku, ale bez výsledku. Běžel tedy přes nemocniční chodbu, aby našel někoho, kdo ho uvidí. Bez potíží pronikal zavřenými dveřmi a zdmi. Běhal po rozlehlé budově, pokoušel se zastavovat lékaře, zdravotní sestry a pacienty, ale nikdo ho neviděl. Takový měl alespoň dojem. Později se ukázalo, že několik osob vidělo běžícího pacienta, ale nikdo se s ním nemohl dorozumět.
O několik let později byl Dr. Richi iniciátorem
bádání jevů života po životě. V jeho šlépějích pokračoval známí chirurg
Dr. Raymond Moody, který ale jen popisoval tyto nezvyklé jevy. Teprve jeho
nástupci se soustředili na podrobnější bádání. Začali ověřováním zda vědomí,
osvobozené od těla, dovede samostatně existovat nebo je to pouze efekt fantazie
lidského mozku. Nejprve zvrátili tvrzení, že je to pouze dojem jako by se
procházelo úzkým tunelem během klinické smrti. Tvrdilo se (zdůvodněné kdysi
britskými psychiatry), že to jsou jen vzpomínky na procházení úzkou dělohou,
při rození se na svět. Ve skupině zkoumaných osob, které přežily klinickou
smrt, bylo 38 lidí, kteří se narodili císařským řezem. V jejich mozku tedy
nemohl zůstat dojem průchodu úzkou dělohou, avšak na hranici „nebytí“ přesto
viděli tunel (světelná - “optická“
vlákna, jež propojují jednotlivé úrovně bytí, od centrálního slunce vesmíru, až
po náš svět)! Rovněž byla vyvrácena stará teze vysvětlující pocit blaha u
lidí, jež se vrátili z „druhé“ strany. Protivníci života po životě tvrdili, že
je to předzvěst přicházející epilepsie. Následnice bádání Dr. Richiho
prokázala, že zkoumaní lidé nikdy epileptiky nebyli a že k tomu ani nikdy
neměli sklon. Tím vyloučili všeobecné mínění, že mozek vytváří radostné obrazy,
které jako narkotikum zpříjemňují umírání.
Různé
kultury, stejné prožitky. Pokud by tomu tak bylo, pak
by se vzpomínky z chvilkového pobytu v „zásvětí“ od sebe lišily, dle kultury,
zvyků a obyčejů těch, kteří je prožili. Výzkum však ukazuje, že
v sedmdesáti odlišných etnických kulturách jsou vzpomínky na „zásvětí“
stejné. Skupina švédských lékařů konstatovala, že v našich mozcích musí
existovat nějaká částice „samostatného“ vědomí (plazmatická - éterická energie vědomí), která má v sobě
zakódováno něco univerzálního, co nepodléhá žádným vnitřním vlivům. Celková
zkoumání lidského mozku a v něm probíhajících procesů (pomocí počítačové
tomografie), přinesly důkazy, že naše
mysl (nikoliv mozek) je jistým
druhem holografického biopole (které
není vůbec závislé na hmotě, času a prostoru). Toto pole se zcela nezávisle
na fyzické sestavě mozku rozprostírá v jeho nitru, přičemž stále mění svou
polohu. Jakoby mozek pro něj byl pouhým prostředníkem, pro kontakt s fyzickým
světem (realitou). „Hologram vědomí“
činí dojem nezávislého „občana“ ústřední nervové soustavy, jenž může fungovat i
tenkrát, když mozek je vážně fyzicky poškozen nebo je již od narození “nejistý“
- fyzicky zdeformovaný. Pokud „hologram vědomí“ funguje jako něco nezávislého,
jako by měl vlastní energii (éterickou - duchovní podstatu) a dá
se registrovat speciálním zařízením, pak zřejmě má i svou hmotnost. Tak
uvažovali Švédové a rozhodli se učinit to, co již v roce 1926 udělal
americký lékař William Mc Dougali z Massachusetts, a sice vážit
umírajícího člověka.
Tajemná Plazma
mysli.
Právě 50 let po experimentech Mc Dougala začali v jedné švédské nemocnici
zkoumat mozky pacientů opouštějících fyzický svět. Zjistilo se, že ihned
jakmile speciální zařízení přestalo zaznamenávat přítomnost „Hologramu vědomí“,
snížila se hmotnost umírajícího (v každém z jednotlivě
sledovaných případů), přesně o 21 gramů! (Vážili se i s postelí). Zjistilo se, že ve chvíli skonu, během
několika milisekund, se mozek zaktivuje a začíná tento tajemný hologram
vytlačovat. To bylo tak šokující, že po létech urputných diskusí berlínský
lékař Dr. Martens Becker opakoval švédský experiment, jen s tím rozdílem,
že použil nejmodernější, neobyčejně citlivou elektronickou váhu. U dvou tisíc
zkoumaných umírajících pacientů však byl výsledek stejný: ve chvíli smrti ubylo
21 g. Nyní bylo nutno vyzkoumat, zda náš mozek (vůle) může donutit „Hologram vědomí“, aby opustil lebku a zda je
možno změnit myšlenkovou (éterickou -
“duchovní“) energii na hmotu. K experimentu bylo použito médium,
norský chemik kubánského původu, Carlos Verenz. Za přítomnosti sedmnácti lékařů
a dvanácti profesorů různých oborů vědy, měl ze sebe vydat hmotnou plazmu
mysli. Byla důkladně zkontrolována místnost ve které byl uskutečněn experiment,
bylo zrentgenováno jeho břicho a ústní dutina, aby se vyloučila úschova něčeho.
Médium pak bylo zapojeno na zvláštní aparaturu, která zaznamenávala každé jeho
hnutí. Po téměř tříhodinovém soustředění Nor upadl do podivného transu a
aparatura zaregistrovala, že jeho mozek přestal fungovat. Teplota těla média
poklesla na 32 stupňů Celsia a jevilo se, že nastává klinická smrt. Když byl
posléze záměr přerušit experiment, z obavy o zdraví muže, z jeho úst
se začala linout bílá „stuha“ a začala se na vzduchu formovat v něco, co
vypadalo jako nepovedená postava (krystalizace
- zhmotňování myšlenkové - “duchovní“ energie). Po několika vteřinách se
hmota rozplynula ve vzduchu, přičemž Nor ihned nabyl normální vědomí.
V roce 1997 těmto výzkumným institucím již
nebyly poskytnuty finanční prostředky. Proto tento experiment již nabyl
opakován a protokol o něm, podepsaný všemi přítomnými, „zmizel“ někde mezi
Švédskem a Německem. Možnost zhmotnění vědomí naším mozkem se přes vykonané
experimenty stále jeví jako fantastická.
Velice zajímavé články tohoto druhu
naleznete v týdeníku SPIRIT, vřele Vám doporučujeme jej číst.
Impulsem
k vědeckému zkoumání jevu „putujícího vědomí“ se stala šokující příhoda,
kterou v nemocnici zažil jeden z pacientů soukromé kliniky
v Londýně. Možná by se nic nestalo, kdyby jím nebyl slavný kardiolog profesor
Christian Barnard, muž který poprvé v historii medicíny transplantoval
srdce. Co se mu vlastně stalo?
V polovině roku 1982 ležel Bernard v Londýnské nemocnici, po
prudkém zánětu jater. Bylo už devět hodin večer, když do jeho pokoje (plně
osvětleného) vešla nějaká žena. Položila mu ruku na prsa a začala ho masírovat.
Byla velmi bledá, štíhlá a měla šedé oči a vlasy. Když byl tlak jejích rukou
příliš silný, chytil ji za zápěstí a mírně je od sebe odsunul a zjistil, že
její ruce byly lehké jako pírko. Poté se žena vznesla do vzduchu a odletěla
oknem pryč. Šokovaný Bernard stiskl zvonek, aby přivolal ošetřovatelku. Ta
přišla až po delší chvíli s omluvou, že slyšela zvonek právě tehdy, když
umírala jedna pacientka. Bernard vzpomíná: „Když jsem požádal ošetřovatelku,
aby mi popsala vzhled mrtvé, s největším překvapením jsem od ní slyšel, že
byla štíhlá, měla šedé oči a šedé vlasy“. Viděl jsem tedy přízrak této ženy,
když odcházela do „záhrobí“!
Bernard svědčil
před kamerami. Po odchodu z nemocnice
důkladně prozkoumal všechny okolnosti této neobyčejné události a s celou
vážností a zodpovědností všechno potvrdil před televizními kamerami a i na
stránkách nejvýznamnějších lékařských a vědeckých časopisů světa, přestože si
uvědomoval, že riskuje celou svoji kariéru kardiochirurga. Ale právě přiznání
Barnarda přivedlo laureáta Nobelovy ceny fyziologa sira Johna Ecclesa
k tomu, aby začal vědecky zkoumat „putující vědomí“. Ten vycházel
z předpokladu, že bioenergie člověka nemůže zaniknout. Musí se někam „podít“, ve smyslu zásady, že
v přírodě se nic neztrácí a že množství energie zůstává vždy stejné.
Otázkou však je, zda energie našeho vědomí zůstává po smrti organismu vcelku
nebo putuje po vesmíru roztroušená na částečky. Překvapující je i to, proč
něco, co existuje ve formě životní (živé)
energie, je nepostřehnutelné pro fyzikální vědy. Teoreticky problém vyřešil
David Bohm, anglický profesor a fyzik. Na základě přesných
výpočtů potvrdil existenci nejméně dvanácti rozměrů, ve kterých se odehrává naše skutečnost. Provedl i pokus,
který ukázal, že něco zcela fyzického přestane být viditelné.
Zmizení kapky
inkoustu. Představme si dva cylindry,
jeden ve druhém, mezi které vlijeme olejovitou tekutinu, například glycerin.
Když jeden z cylindrů roztočíme, glycerin se také dostane do vířivého
pohybu. To představuje náš rozměr (naši
realitu). Nyní dáme do glycerinu kapku inkoustu. Ta se postupně roztáhne na
tenkou nit, až přestane být viditelná. Nikdo a nic nedovede objevit přítomnost
inkoustu a přesto tam je. (Zrovna tak je
tomu s éterickou, “duchovní“ energií - Vědomím, které prostupuje každou
bytost i veškeré fyzické předměty, čili naprosto celou fyzikální realitu - a
nejen tu). Když pomalu změníme směr otáček cylindru, nejprve se objeví
ztenčená nit a potom postupně celá kapka inkoustu. Pro nás tedy bude přístupná
pouze pod podmínkou, že najdeme způsob, jak ji navrátit do světa, který
dokážeme vnímat.
Souhlas ze
záhrobí. Pokud je tedy možný pohyb
hmoty za hranice viditelnosti a její
návrat, nic nepřekáží tomu, aby se to dělo i s naším vědomím. Pod
podmínkou, že je po celý čas „v jednom kuse“. Že je to možné dokazuje případ
třináctiletého chlapce, jež jedenáct dní v nemocnici umíral. Přestože
podléhal těžké nehodě, po celou dobu logicky myslel a hovořil. Po jeho smrti
(při pitvě), byli lékaři šokováni. Ukázalo se totiž, že po nehodě nemohl
„fungovat“, jelikož byl napaden velkým abscesem a oddělen od míchy. Co tedy
mluvilo a myslelo? O dva roky později se stal podobný případ mladému zemědělci.
Jeho mozek a mozeček byly zcela zničeny ve fyzickém slova smyslu. Navzdory tomu
pacient nejen hovořil, ale i logicky myslel, dokonce požádal, aby ho na dva dny
propustili z nemocnice, aby si mohl uspořádat všechny své věci. Hned po
návratu z propustky zemřel. Tyto případy, popsané významnými lékařskými
gremi, přivedly jiného badatele „putujícího vědomí“, neurologa Waltera Greyho,
k trochu hrůzostrašnému experimentu. Vytvořil skupinu z nevyléčitelně
nemocných pacientů, kteří byli elektrodami připojeni k monitoru a naučil
je, jak svou myslí monitor zapnout. Předpoklad badatele byl takový; jestliže po
smrti mozku vědomí dále existuje, bude toto vědomí moci zapnout monitor a to
i jakmile činnost mozku (registrovaná přístroji) zanikne. Po smrti pacientů
se ukázalo, že po úplném zániku vln na elektroencefalografu, na příkaz „zapni
monitor“, jej „nějaká“ energie opravdu zapnula. Tím tato energie vědomí o sobě
dala vědět z jiného rozměru. Doktor Grey nám odhalil, že to může být
poslední pozdrav vědomí za závojem „nicoty“, které nám dává vědět, že odchází
pouze fyzická schránka a že vědomí, které po ní zůstává, může být využité i na
vyřízení zcela přízemních věcí.
Ohlášená smrt. Kapitán Frederick Marryat, velitel lodě amerického
vojenského námořnictva, brázdil nekonečné obzory oceánu, když jedné noci
vstoupil do jeho kajuty někdo bez zaklepání. Ukázalo se, že to byl jeho bratr.
Než se ho kapitán stačil zeptat, kde se tam vzal, slyšel: „Frede, přišel jsem
ti říci, že již nejsem mezi živými“. Potom se postava rozplynula. Kapitán
okamžitě sáhl po lodním deníku a všechno pečlivě zapsal, nezapomněl ani na
datum a přesný čas události. Po návratu na pevninu se dozvěděl, že právě tehdy
jeho bratr při dopravní nehodě zahynul. Odpůrci teorie samostatného vědomí,
nezávislého na biologické existenci namítali, že zmíněné případy mohou být
pouze projevem „nejobyčejnějšího“ telepatického kontaktu. Osoba, která umírá
násilnou smrtí, myslí na někoho blízkého. Tato myšlenka se dostane do mozku
žijícího a tak mu umožňuje přijmout zprávu, ale současně ho „přinutí“ vytvořit
si na chvíli obraz postavy. Bylo by to pochopitelně možné, kdyby nebyly stovky
takových případů, jaké se staly například Henrymu Purdymu z Anglie.
Noční putování. Jedné letní noci se Henry najednou probudil a u okna
spatřil postavu vlastní manželky. Dívala se na něho a vůbec se nemínila vrátit
do manželské postele. Henry mimovolně sáhl rukou tam kde měla ležet, ale ona
tam ležela. Spala a zřejmě vůbec nevěděla o svém rozdvojení. Jiná příhoda se
stala paní Olivii Sennergové. Zdálo se jí, že vidí sama sebe v novém domě
ve Švédsku. Dům se jí líbil a tak se rozhodla v něm žít. V tomto
„snu“ byl ale jeden problém, majitelka domu před ní neustále utíkala. Stejný
„sen“ se jí zdál několik měsíců. Po dvou letech přeložila firma paní
Sennergovou do Švédska a již před tím ji tam pronajala od jisté ženy dům. První
setkání obě ženy šokovalo. Olivie hned poznala ženu ze svého několikaměsíčního
„snu“ a majitelka domu zas poznala „ducha“, který její dům jistou dobu
v nočních hodinách navštěvoval. Podle názoru fyziků, z pohledu
kvantové fyziky na tom není nic divného! Jestliže existuje nezávislé vědomí (vesmírná, éterická energie - duchovní
podstata všeho v existenci), pak se musí pohybovat v nadprostoru všech
dvanácti rozměrů, kde neexistuje nic takového jako minulost a budoucnost. Tam
ke všem událostem dochází „zde“ a „nyní“. Proto mohla Olivie Sennergová (nic o
tom vědouc), navštěvovat svoje budoucí bydliště. Putování našeho vědomí mimo
hmotu, čas a prostor, ještě za fyzického života, je tedy zcela racionálním
vysvětlením nesmrtelnosti!
Velice zajímavé
články tohoto druhu naleznete v týdeníku SPIRIT - vřele Vám doporučujeme
jej číst.
Fázový - dimenzionální posun
naší planety - reality. Více na: http://vzestup.webpark.cz/moudra/lyara_art5.html
*
Různé zajímavosti, z oblasti “tajemna“ a sociálního “tabu“,
naleznete na - www.trefy.cz/eter *
Zpět na: www.trefy.cz/eter