Zpět na: www.trefy.cz/eter
– –
– – – – –
– – –
– – máte-li zájem, stáhněte si níže uvedený
článek –
– – –
– – –
– – –
– –
Stiskněte levé tlačítko na myši a
tahem po textu označte - “začerněte“ celý níže uvedený text. Potom na klávesnici
Vašeho počítače stiskněte současně tlačítko “CTRL“
a tlačítko “C“. Tím se označený text uloží do
operační paměti počítače. Potom si na počítači najeďte Wordovou“
stránku, a pak současně stiskněte tlačítko “CTRL“
a tlačítko “V“. Tím se označený text vloží do
Vaší textové stránky.
Vesmír jako HOLOGRAM! Science fiction? Existuje objektivní realita nebo je vesmír přelud?
V roce 1982 se konala pozoruhodná událost. Na
univerzitě v Paříži výzkumný tým vedený fyzikem Alainem
Aspectem provedl experiment, který by se mohl ukázat
jako jeden z nejvýznamnějších experimentů ve 20. století. Neslyšeli jste však o
tom ve večerních zprávách a pokud nemáte ve zvyku číst vědecké časopisy, tak
jste pravděpodobně nikdy neslyšeli ani jméno Aspect,
ačkoli jsou zde tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy. Aspect a jeho tým odhalili, že za jistých okolností subatomární částice, jako jsou např. elektrony, jsou
schopny okamžitě komunikovat spolu navzájem, bez ohledu na vzdálenost, která je
odděluje a je jedno, jestli jsou od sebe daleko 10 centimetrů a nebo 10 miliard
kilometrů. Nějakým způsobem se zdá, že každá částice ví, co ta druhá dělá.
Problém je, že takovýto akt porušuje dlouho udržovanou Einsteinovu zásadu, že
žádná komunikace nemůže probíhat rychleji než je rychlost světla. Poněvadž
cestování rychleji než rychlost světla, je stejné jako prolomení časové
bariéry. Tato děsivá vyhlídka způsobila, že někteří fyzici zkoušeli přijít s
propracovanými teoriemi, jak uspokojivě vysvětlit Aspectův
nález. Tak například David Bohm z londýnské
univerzity věří, že Aspectův objev znamená, že objektivní
realita neexistuje a to navzdory
zdání vší pevnosti vesmíru. Tvrdí,
že je to v podstatě přelud,
obrovský a okázalý podrobný hologram. (Abychom porozuměli, proč Bohm činí toto překvapující tvrzení, musíme nejdříve rozumět, co to hologram je.)
Hologram je třídimenzionální fotografie, vytvořená
pomocí laseru. Aby byl vytvořen hologram,
předmět, který je fotografován, je nejprve zalit světlem laserového paprsku.
Ten druhý laserový paprsek je pak odrazem světla toho prvního a výsledný interferenční vzorec
(oblast kde se oba paprsky mísí) je
zachycen na film. Když je film vyvolán, vypadá jako nesmyslná změť světlých
a tmavých čar. Ale jakmile je vyvinutý film osvětlen jiným laserem, objeví se třídimenzionální obraz
původního předmětu. Třírozměrnost takového obrazu není jediná pozoruhodná
charakteristika hologramu. Jestliže hologram např. růže je rozdělen na dvě části a pak osvětlen
laserem, každá část bude stále obsahovat celý obraz růže. Vskutku, dokonce jestliže tyto poloviny budou znovu děleny, každý kousek
filmu bude vždy obsahovat zmenšenou, ale nedotčenou - kompletní
verzi původního obrazu. Narozdíl
od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje
všechny informace o celku. "Celek obsažený v každé části",
jež je přirozenou vlastností hologramu, nám poskytuje úplně nový přístup k porozumění
organizace a řádu života. Po většinu historie, západní věda pracovala s
předsudkem, že nejlepší cesta k poznání fyzikálních fenoménů, ať už u žáby nebo
atomu, je rozpitvat je na kousky a studovat jejich příslušné části. Hologram nás ale učí, že k některým věcem ve
vesmíru nemůžeme přistupovat tímto způsobem. Jestliže se pokoušíme rozebrat něco konstruované holograficky,
nedostaneme kousek, z kterého je to uděláno, ale dostaneme pouze menší celek!
Tento náhled nabídl Bohmovi jinou cestu k porozumění Aspectova objevu. Věří, že důvod proč subatomární
částice jsou schopny zůstat spolu v kontaktu, bez ohledu na oddělující
vzdálenost, není proto, že si posílají nějaký druh záhadných signálů sem a tam,
ale protože jejich oddělenost je iluze. Argumentuje,
že v určité hlubší úrovni reality nejsou
takové částice individuálními entitami, ale jsou vlastně vyjádřením téhož základního něčeho.
Aby umožnil lidem lépe si představit co má na mysli, Bohm
poskytuje následující ilustraci: představme si akvárium obsahující rybu,
přičemž nejsme schopni vidět akvárium přímo a naše vědění o tom co se v něm
děje, přichází jen ze dvou televizních kamer. Jedna namířena na předek a druhá
ze strany. Jak se díváme na dva televizní monitory, možná budeme předpokládat,
že ryby na každé z obrazovek jsou oddělené entity. Koneckonců, protože kamery
jsou nastaveny v různých úhlech, každý obraz bude lehce rozdílný. Ale jak
budeme pokračovat v pozorování těch dvou ryb, posléze si uvědomíme, že je zde
jistý vztah mezi nimi. (Když se jedna pootočí, další také udělá lehce
rozdílnou, ale odpovídající otočku; když jedna směřuje dopředu, druhá vždy
směřuje ke straně). Jestliže zůstaneme nevědomí o skutečné situaci, možná
dokonce dojdeme k závěru, že jedna ryba musí okamžitě komunikovat s druhou, ale
tak to samozřejmě není. Toto, co říká Bohm, je přesně
to, co se děje mezi subatomárními částicemi v Aspectově experimentu. Podle Bohma,
zřejmé spojení nadsvětelnou
rychlostí mezi subatomárními částicemi nám říká, že je
zde hlubší úroveň reality, které se neúčastníme - mnohem komplexnější
dimenze za naší vlastní, která je analogická akváriu. A dodává: díváme se na objekty, jako na oddělené
jedna od druhé, protože: vidíme jenom část reality. Takové částice nejsou
však oddělené, ale jen aspekty hlubší
základní jednoty, která je konečná jako hologram
a nedělitelná jako předtím zmíněná růže. A protože
všechno ve fyzikální realitě je složeno z takových vzorů, vesmír sám je projekce - Hologram. Vedle jeho fantomové
přirozenosti takový vesmír by měl i jiné dosti překvapující rysy. Jestliže
zjevná oddělenost subatomárních částic je iluzorní
znamená to, že hlubší úrovně reality
ve vesmíru jsou navzájem propojeny. Elektrony v atomu uhlíku v lidském
mozku jsou spojeny se subatomárními částicemi, které
obsahuje například každý losos který plave, každé srdce které bije a každá
hvězda, která září na nebi. Vše
proniká vším, ačkoli lidé mohou kategorizovat, přihrádkovat a dále
členit různé fenomény ve vesmíru, všechna rozdělení jsou však jen umělá protože
celá "příroda" je jednotná
pavučina. (VŠE "plave" ve vesmírném "éteru", v kvantových -
"Duchovních" energiích vesmírného vše-vědomí). V holografickém vesmíru čas a prostor
nemohou být dále nazírány jako fundamentální. Pojmy jako poloha ve vesmíru, ve
kterém nic není opravdu oddělené od všeho ostatního, selhávají. Čas a
třídimenzionální prostor, tak jako obraz
ryby na TV monitoru, musí být nazírány jako projekce tohoto hlubšího řádu. V hlubší úrovni je realita jakýsi druh superhologramu,
ve kterém minulost, přítomnost a
budoucnost existují současně. (Jsou to jen frekvenční úrovně - stupně
kvantového Vědomí). To znamená,
že s vhodnými nástroji je možné
někdy dosáhnout superholografické úrovně reality a
vyjmout výjevy z dlouho zapomenuté minulosti. Co ještě superhologram
obsahuje, je otevřená otázka. Dejme tomu, že superhologram je matrice, která dává zrod všemu ve vesmíru, každé subatomární
částici, která byla nebo bude, každému utváření hmoty a energie, které je možné
a to od sněhových vloček ke kvasarům, od velryb ke gama paprskům, atd. Může to
být viděno jako druh kosmického "skladiště" (paměti) všeho co je a co kdy existovalo. Ačkoli Bohm
připouští, že neznáme zatím žádný způsob, jak poznat, co ještě jiného může
ležet ukrytého v superhologramu, odvažuje se též
říci, že nemáme žádný důvod předpokládat, že neobsahuje více. Nebo jak tvrdí,
možná že superholografická úroveň reality je jen pouhý stupeň, za
kterým leží "nekonečnost dalšího rozvoje" (Super Vědomí - ABSOLUTNO). Bohm
není jediný badatel, který našel důkaz, že vesmír je hologram.
Standfordský neurolog Karl Pribram
pracoval nezávisle na poli výzkumu mozku a též se dostal k důkazu o holografické
podstatě reality. Při uvažování nad hádankou jak a kde je uložena v mozku paměť
a vzpomínky, došel k holografickému modelu. Po desetiletí dlouhých studií
usoudil, že paměť, spíše než omezena
na určitou oblast, je rozptýlena po
celém mozku. Po sérii zásadních experimentů v roce 1920, mozkový
specialista Karl Lashley objevil, že bez ohledu jakou
část mozku krysy odstranil, nebyl schopen vykořenit z její paměti, jak provést
komplexní úkol, který se naučila před operačním zákrokem. Jediný problém byl,
že nikdo nebyl schopen přijít s vysvětlením mechanismu tohoto podivného
ukládání paměti a sice to, že "celek je v každé části". Pak v roce 1960 se Pribram
setkal s holografickým modelem a uvědomil si, že našel vysvětlení, které
vědci hledali. Věří, že vzpomínky
nejsou zakódovány v neuronech nebo malých seskupeních neuronů, ale jsou ve vzorcích nervových impulsů,
křižujících mozek skrz na skrz, stejně jako vzory laserové interference
křižují celou oblast filmu, který obsahuje holografický obraz. Jinými slovy,
věří, že mozek sám je hologram. (Je to přijímač a vysílač světelných údajů-kódů,
tvořící a lokalizující myšlenkové představy, jež jsou uloženy v éterických
energiích vesmírného Vědomí. Emoce pak tyto různé "fantazie"
aktivují; čili - jsme spolutvůrci "časoprostorů")!
Pribramova teorie také vysvětluje, jak lidský mozek
může hromadit tolik informací na tak malém prostoru. Bylo odhadnuto, že lidský
mozek má kapacitu zapamatovat si něco v řádu kolem 10 miliard (*bilionů) bitů
informací během průměrného lidského života. (Asi to samé množství informací,
které je obsažené v pěti svazcích Encyklopedie Britanika). Podobně bylo
objeveno, že vedle jiných schopností, hologram
vlastní ohromující kapacitu pro ukládání informací jednoduše tím, že změní úhel, pod kterým dva
paprsky zasáhnou kus fotografického filmu. Tak je možné zaznamenat mnoho
různých obrazů na ten samý povrch. Bylo demonstrováno, že jeden čtvereční centimetr filmu může pojmout až 10 miliard
(*bilionů) bitů informací. Naše záhadná schopnost rychle si vybavit
jakoukoliv informaci, kterou potřebujeme z ohromného množství uskladněných
informací se stává mnohem více pochopitelnější, jestliže mozek funguje podle
holografických principů. Jestliže se váš přítel zeptá, aby jste mu řekli co vám
přijde na mysl když řekne slovo "zebra", nemusíte nemotorně třídit
pozpátku informace, skrze ohromné a buněčné abecední soubory, abyste dospěli k
odpovědi. Namísto toho se nám vybaví asociace, jako "pruhovaná",
"podobná koni" a že je to "zvíře z Afriky". Všechno nás to
napadne okamžitě: vskutku, jedna z nejvíce udivujících věcí kolem lidského
myšlenkového procesu je, že každý kus informace se zdá být okamžitě souvztažný
s každým ostatním kouskem informace. Protože každá část hologramu je nerozlučně navzájem
propojená s každou další částí. Je
to možná prvotřídní příklad navzájem
souvztažného systému v přírodě. Uskladnění paměti není jediná
neurofyziologická hádanka, která se stává více jasnější ve světle Pribramova holografického modelu mozku. Další je, jak mozek
může překládat lavinu frekvencí, kterou přijímá přes smysly (světelné
frekvence, zvukové frekvence atd.) do konkrétního světa našeho vnímání. Kódování a dekódování frekvencí je to,
co hologram dělá nejlépe! Právě hologram funguje jako jakási čočka, překládací zařízení,
schopné přeměnit zjevně nesmyslnou změť frekvencí do souvislého obrazu. Pribram věří, že mozek
také zahrnuje "čočku" a užívá holografické principy, aby
matematicky konvertoval frekvence, které přijímá skrze smysly do našeho
vnitřního světa vnímání. Působivé množství důkazů naznačuje, že mozek
užívá holografický princip. Proto
není divu, že Pribramova teorie získává podporu mezi
neurofyziology. Argentinsko-italský badatel Hugo Zucarelli
nedávno rozšířil holografický model do světa akustických jevů, rozpačitý z
faktu, že lidé mohou lokalizovat zdroj zvuků, aniž by museli pohnout hlavou, i
když jen naslouchají jedním uchem. (Lze
naučit). Zucarelli dospěl k tomu, že holografický
princip může vysvětlit tuto schopnost. Zucarelli také
vyvinul technologii hologragického zvuku, zvláštní
metodou záznamu, schopnou reprodukovat akustickou polohu s téměř tajemným
realismem. Pribramova víra, že naše mozky matematicky konstruují "pevné" reality,
opíráním se o vstupy z okruhů frekvencí, je experimentálně podložena.
Bylo shledáno, že každý z našich smyslů je sensitivnější k mnohem širší řadě
frekvencí, než se původně myslelo. Výzkumníci odhalili, že naše zraková
soustava je citlivá na zvukové frekvence, že náš smysl čichu je částečně
závislý na tom, co je dnes nazvané "kosmickou" frekvencí a dokonce i
buňky v našich tělech jsou citlivé na širokou řadu frekvencí. Takovýto nález
nám naznačuje, že je to jenom v
holografické působnosti vědomí, že takové frekvence jsou vytříděny a
rozčleněny do konvenčního způsobu vnímání.
(Každá bytost si "zhmotňuje"
osobní realitu aktivací
holografických obrazů, uložených v Živém Vesmírném Vše-Vědomí). Ale ještě
překvapivější výsledek dostaneme, když spojíme Pribramův
holografický model mozku spolu s teorií Davida Bohma.
Co se stane, jestliže je hmatatelný svět jen druhotná skutečnost a to, co je
"tam venku" je jen změť frekvencí a jestliže my jsme také jen hologram, který
vybírá jen určité, nám známé frekvence, z této změti a pak je
matematicky transformuje do smyslového vnímání? Co se stane s ostatní "objektivní" realitou? Řečeno zcela
jednoduše, přestává pro nás
existovat! (Zrovna tak jako když
jedním laserem "zmapujete", ale dalším laserem
"neaktivujete" předmět či událost, pak jejich objektivní realita pro nás zaniká). Jak
východní náboženství dlouho avizují, materiální svět je Mája-říše iluzí,
ačkoliv si můžeme myslet, že jsme fyzické bytosti, pohybující se skrze fyzický
svět. To je též iluze! Jsme vlastně "přijímače" plovoucí skrz kaleidoskopický oceán frekvencí
avšak, co my vybereme z toho
oceánu a přeměníme do "fyzické skutečnosti" je pak jen
jeden kanál, jako výňatek ze superhologramu. Tento překvapující, nový obraz skutečnosti, syntéza Bohmova a Pribramova pohledu, byl pojmenován jako holografické paradigma a ačkoli mnoho vědců se k němu postavilo se
skepticismem, jiné to přitáhlo. Malá, ale rostoucí skupina výzkumníků věří, že
to může být jeden z nejpřesnějších modelů reality, ke kterému věda dosud
dospěla. Navíc většina věří, že to může řešit některá mystéria,
která nebyla vědou dosud vysvětlená a
dokonce i ustanovit paranormální jevy jako součásti "přírodních" jevů.
Četní badatelé, včetně Bohma a Pribrama
si všimli, že mnoho parapsychologických fenoménů se stává více srozumitelnější
v termínech holografického paradigmatu. Ve
vesmíru, ve kterém individuální
mozky jsou ve skutečnosti nedělitelné části většího hologramu
a všechno je neskonale vzájemně
propojené, kde je telepatie v
podstatě jen zpřístupnění holografické úrovně, je mnohem snazší porozumět jak
může informace cestovat, od mysli osoby "A" k mysli osoby
"B", na daleké vzdálenosti
a pomáhá pochopit mnoho neřešitelných
hádanek v psychologii. Zvláště Grof cítí, že
holografické paradigma poskytuje model pro porozumění mnoha záhadných fenoménů,
které lidé zažívají během změněných stavů vědomí. V roce 1950, během výzkumu
LSD, jako psychoterapeut měl Grof jednu pacientku,
která náhle došla k přesvědčení o totožnosti ženy s druhem prehistorického
plazu. Během průběhu její vize nejenže podala detailní popis, že tento ženský
znak byl vnímán, jako by to bylo zapouzdřeno v jakési formě, ale všimla si též,
že samci tohoto druhu měli flek na straně hlavy. Pro Grofa
byla překvapující tato výpověď, protože žena neměla žádnou dřívější znalost o
takových věcech. Pozdější rozhovor se zoologem potvrdil, že u jistých druhů
plazů hraje barva v oblasti na hlavě vskutku důležitou úlohu, jako spouštěč
sexuálních podnětů. Skutečnost výpovědi této ženy nebyla ojedinělá. Grof se během průběhů jeho výzkumů setkal s
příklady pacientů identifikujících se vlastně s každým druhem na evolučním
stromě. Co více, shledal, že takové zkušenosti často obsahují tajemné
zoologické detaily, které se ukazují jako přesné. Regrese do zvířecího
království nebyli jedinou hádankou psychologických fenoménů, se kterými se
setkal. Také měl pacienty, kteří se
zdáli proniknout do jakéhosi druhu kolektivního vědomí. Lidé s malým nebo žádným vzděláním náhle dávali detailní popis pohřebních
praktik z dob Zarathustry a scén z Hinduistické
mytologie. V jiné kategorii zkušeností, osoby daly
přesvědčivý popis z cest mimo tělo, záblesků budoucnosti a regresí do zjevně
minulých inkarnací. V pozdějším výzkumu se Grof
setkal s tím samým rejstříkem fenoménů i u terapeutických sezení, které
nezahrnovaly užití psychodelických látek. Společným prvkem takových zkušeností,
které se objevovaly, byla transcendence individuálního vědomí za obvyklé hranice ega
a za omezení času a prostoru. Grof je nazval
"transpersonální zkušenost" a v pozdních 60. letech pomohl založit
větev psychologie nazvanou "transpersonální psychologie", jejíž
studiu se potom plně věnoval. Ačkoli do nově založené Asociace transpersonální
psychologie vstupovalo stále více podobně myslících profesionálů, a přestože se
stala transpersonální psychologie respektovanou větví psychologie, ani Grof, ani ostatní nebyli schopni dlouho poskytnout
vysvětlení pro takové bizarní psychologické fenomény, kterými byli svědky. Ale
to se změnilo s příchodem holografického paradigmatu. Jak si Grof nedávno všiml, jestliže
je faktem, že je osobní mysl jen částí kontinua - labyrintu, který je
propojený nejen s každou další myslí, která existuje a nebo existovala, ale i s
každým atomem, organismem a kteroukoliv oblastí v ohromném prostoru a času -
pak schopnost, za určitých podmínek,
příležitostně dělat "vpády" do
tohoto labyrintu a mít transpersonální zkušenosti, se už dále nemusí zdát tak
divná. Holografické paradigma má také dopady na takzvané "pevné"
vědy jako je biologie. Keith Floyd
psycholog ve Virginii poukázal na to, že jestliže je pevná realita jen holografická
iluze, nemůže být nadále pravdivé tvrzení, že mozek produkuje vědomí. Spíše: je to VĚDOMÍ, které vytváří zdání mozku,
stejně tak jako těla a všeho co pro nás interpretuje jako fyzické. (Ve
vědomí každé bytosti se nejdříve vytváří holografická myšlenka, která
reorganizuje shluky éterických energií, vytvářející energetický obraz
"hmoty". Pod-vědomá smyslová
fixace a očekávání změny vytváří
gravitační pole, jež pak způsobuje následné pře-tvoření reality. Čili; každá změna reality je nejdříve provedena ve vědomí, které moduluje
- přetváří "časoprostory")! Takový obrat ve způsobu a v náhledu na biologické struktury
způsobilo, že výzkumníci poukazují, že medicína a naše porozumění léčícímu
procesu může být též transformována holofrafickým
paradigmatem. Jestliže je zřejmá fyzická struktura našeho těla jen holografická
projekce vědomí (vnitřního přesvědčení -
víry) je nad slunce jasnější, že každý z nás je zodpovědný za své zdraví
mnohem více, než původní medicínské znalosti připouštějí. Na co nyní nahlížíme
jako na zázračné uzdravení z nemoci,
je v takovýchto případech jen
změna ve vědomí, která se následně projeví ve změně hologramu
těla. Podobně stejně dobře může
účinkovat vizualizace, nová léčebná technika (pokud ji svými pochybami
nesabotujeme), protože v
holografické sféře jsou myšlenkové obrazy stejně reálné, jako je tato zdánlivě
"pevná" realita. Dokonce vize a zkušenosti zahrnující
"nadpřirozené" skutečnosti, se stávají vysvětlitelné holografickým
paradigmatem. Ve své knize "Dary neznámých věcí", biolog Lyall Watson popisuje své setkání
s indonéskou šamankou, která vykonávající rituální
tanec, byla schopna demonstrovat, jak celý háj stromů náhle mizí ve vzduchu. Watson líčí, jak on a ostatní udivení diváci sledovali tuto
ženu. Způsobila, že se stromy znovu objevovaly a pak znovu zmizely a objevily,
několikrát za sebou. Ačkoli nynější vědecká porozumění je neschopné objasnit
takové dění, stávají se obhajitelné a pochopitelné, jestliže takzvaně
"pevná" skutečnost je pouze holografická projekce. Snad se dohodneme
o tom co "tam" je a co není, protože co my nazýváme shodnou realitou, je formulováno a vyjádřeno nejdříve
v úrovni lidského nevědomí, v kterém je všechna "jednotlivá"
mysl nekonečně navzájem propojena. Jestliže je toto pravdivé, bude mít
holografické paradigma hluboké důsledky, neboť to znamená, že takové zkušenosti jako jsou Watsonovi nejsou
obecnou zkušeností jen proto, že naše
mysl je programována vírou, že to nejde. (Víra, to v co doopravdy věříme, je pouze naší - subjektivní pravdou)! V
holografickém vesmíru nejsou žádná omezení v rozsahu, v jakém můžeme
měnit strukturu reality. Co my vnímáme jako realitu, je jenom plátno,
čekající na nás, abychom na něj mohli kreslit "obrazy", které
chceme. (Nemáme však právo zasahovat
do ničí svobodné vůle - rozhodování a nebo si cokoli vynucovat na úkor jiné
bytosti. Stejnorodé vždy přitahuje
stejnorodé, neboť zpětná vazba - čili "karma", je vesmírný
zákon příčiny a následku! Každý by
se tedy měl chovat jako ohleduplná, slušná bytost a jít ostatním příkladem,
čímž si do své osobní reality začne přitahovat jen pěkné - harmonické
události. Co kdo zaseje, to také
dříve či později sklízí).
Vše je možné, od ohýbání lžíce silou mysli, až po neuvěřitelné události,
které zakusil Castsaneda během jeho setkání s Donem
Juanem, neboť takzvaná "magie" je naše vrozené právo,
nepojmenovávejme to proto již jako zázraky, neboť je to naše schopnost programovat realitu tak jak chceme, třeba jako ve snu. Vskutku,
dokonce naše základní názory na realitu se stávají podezřelé, neboť v
holografickém vesmíru, jak Pribram poukázal, i "náhodné" události musí být
viděny jako založené na holografických principech a tak i determinovány. Synchronicity nebo významné shody okolností náhle dávají
smysl!Vše v realitě musí být viděno jako metafora, neboť dokonce i ty největší "náhody"
vyjadřují nějakou hlubší symetrii. (Energie oživená po-city
- emocemi vytváří elektromagnetická - gravitační pole a ty pak do reality
přitahují to, čemu Bytost doopravdy -
pevně věří). Zda-li Bohmovo a Pribramovo holografické paradigma bude vědou přijato nebo
ignorováno, zůstává otázkou. Je ale jisté, že už mělo vliv na myšlení mnoha
vědců. A i kdyby se shledalo, že holografický model neposkytuje to nejlepší
vysvětlení pro okamžitou komunikaci, která se zdá probíhat mezi subatomárními částicemi, přinejmenším (jak poznamenal Basil Hiley, fyzik z Londýna), Aspectův objev naznačuje, že "musíme být připraveni
radikálně uvažovat o novém pohledu na realitu".
Tento soubor byl stáhnut z Keely
Net BBS 24. února 1991 (pod názvem - REALITY
ASC) Z anglického originálu přeložil Habib, gramatickou korekturu provedl Geo.
(*Pozn. - v originále je napsaná hodnota bilion v Anglii a Americe se tím míní
odlišné hodnoty a jelikož já nevím zda je to anglický či americký originál, tudíž
nevím zda je tím míněna miliarda a nebo bilion.)
Též Vám doporučujeme přečíst si knihu Kámen Filosofů -
(úvod do alchymie, transmutace a Nové vědy) - od Michio
Kushi.
Více naleznete na: www.trefy.cz/Mayariseiluzi
Kolik Váží
duše?
Psychiatr George Richi nikdy nepřikládal mnoho důvěry pověstem pacientů o jejich putování v jiném rozměru, ve stavu klinické smrti nebo ztráty vědomí. V prosinci roku 1943 se ale dostal se srdeční mrtvicí do vojenské nemocnice v Texasu, kde on sám též upadl do klinické smrti. Tam si v tomto stavu uvědomil, že se dívá na své fyzické tělo, které leží na nemocniční posteli. Snažil se to oznámit lékařům, kteří ho chtěli zachránit, ale oni mu nevěnovali pozornost. Proto chtěl jednoho chytit za ruku, ale bez výsledku. Běžel tedy přes nemocniční chodbu, aby našel někoho, kdo ho uvidí. Bez potíží pronikal zavřenými dveřmi a zdmi. Běhal po rozlehlé budově, pokoušel se zastavovat lékaře, zdravotní sestry a pacienty, ale nikdo ho neviděl. Takový měl alespoň dojem. Později se ukázalo, že několik osob vidělo běžícího pacienta, ale nikdo se s ním nemohl dorozumět.
O několik let později byl Dr. Richi
iniciátorem bádání jevů života po životě. V jeho šlépějích pokračoval
známí chirurg Dr. Raymond Moody,
který ale jen popisoval tyto nezvyklé jevy. Teprve jeho nástupci se soustředili
na podrobnější bádání. Začali ověřováním zda vědomí, osvobozené od těla, dovede
samostatně existovat nebo je to pouze efekt fantazie lidského mozku. Nejprve
zvrátili tvrzení, že je to pouze dojem jako by se procházelo úzkým tunelem
během klinické smrti. Tvrdilo se (zdůvodněné kdysi britskými psychiatry), že to
jsou jen vzpomínky na procházení úzkou dělohou, při rození se na svět. Ve
skupině zkoumaných osob, které přežily klinickou smrt, bylo 38 lidí, kteří se
narodili císařským řezem. V jejich mozku tedy nemohl zůstat dojem průchodu
úzkou dělohou, avšak na hranici „nebytí“ přesto viděli tunel (světelná - “optická“ vlákna, jež propojují
jednotlivé úrovně bytí, od centrálního slunce vesmíru, až po náš svět)!
Rovněž byla vyvrácena stará teze vysvětlující pocit blaha u lidí, jež se
vrátili z „druhé“ strany. Protivníci života po životě tvrdili, že je to
předzvěst přicházející epilepsie. Následnice bádání Dr. Richiho
prokázala, že zkoumaní lidé nikdy epileptiky nebyli a že k tomu ani nikdy
neměli sklon. Tím vyloučili všeobecné mínění, že mozek vytváří radostné obrazy,
které jako narkotikum zpříjemňují umírání.
Různé
kultury, stejné prožitky. Pokud by tomu tak bylo, pak
by se vzpomínky z chvilkového pobytu v „zásvětí“ od sebe lišily, dle kultury,
zvyků a obyčejů těch, kteří je prožili. Výzkum však ukazuje, že
v sedmdesáti odlišných etnických kulturách jsou vzpomínky na „zásvětí“
stejné. Skupina švédských lékařů konstatovala, že v našich mozcích musí
existovat nějaká částice „samostatného“ vědomí (plazmatická - éterická energie vědomí), která má v sobě
zakódováno něco univerzálního, co nepodléhá žádným vnitřním vlivům. Celková
zkoumání lidského mozku a v něm probíhajících procesů (pomocí počítačové
tomografie), přinesly důkazy, že naše
mysl (nikoliv mozek) je jistým
druhem holografického biopole (které není vůbec závislé na hmotě, času a
prostoru). Toto pole se zcela nezávisle na fyzické sestavě mozku
rozprostírá v jeho nitru, přičemž stále mění svou polohu. Jakoby mozek pro
něj byl pouhým prostředníkem, pro kontakt s fyzickým světem (realitou). „Hologram
vědomí“ činí dojem nezávislého „občana“ ústřední nervové soustavy, jenž může
fungovat i tenkrát, když mozek je vážně fyzicky poškozen nebo je již od
narození “nejistý“ - fyzicky zdeformovaný. Pokud „hologram
vědomí“ funguje jako něco nezávislého, jako by měl vlastní energii (éterickou
- duchovní podstatu) a dá se registrovat speciálním zařízením, pak
zřejmě má i svou hmotnost. Tak uvažovali Švédové a rozhodli se učinit to, co
již v roce 1926 udělal americký lékař William Mc Dougali z Massachusetts,
a sice vážit umírajícího člověka.
Tajemná Plazma
mysli.
Právě 50 let po experimentech Mc Dougala
začali v jedné švédské nemocnici zkoumat mozky pacientů opouštějících
fyzický svět. Zjistilo se, že ihned jakmile speciální zařízení přestalo
zaznamenávat přítomnost „Hologramu vědomí“, snížila
se hmotnost umírajícího (v každém z jednotlivě sledovaných případů),
přesně o 21 gramů! (Vážili se i
s postelí). Zjistilo se, že ve chvíli skonu, během několika
milisekund, se mozek zaktivuje a začíná tento tajemný hologram
vytlačovat. To bylo tak šokující, že po létech urputných diskusí berlínský
lékař Dr. Martens Becker
opakoval švédský experiment, jen s tím rozdílem, že použil nejmodernější,
neobyčejně citlivou elektronickou váhu. U dvou tisíc zkoumaných umírajících
pacientů však byl výsledek stejný: ve chvíli smrti ubylo 21 g. Nyní bylo nutno
vyzkoumat, zda náš mozek (vůle) může
donutit „Hologram vědomí“, aby opustil lebku a zda je
možno změnit myšlenkovou (éterickou -
“duchovní“) energii na hmotu. K experimentu bylo použito médium,
norský chemik kubánského původu, Carlos Verenz. Za přítomnosti sedmnácti lékařů a dvanácti
profesorů různých oborů vědy, měl ze sebe vydat hmotnou plazmu mysli. Byla
důkladně zkontrolována místnost ve které byl uskutečněn experiment, bylo
zrentgenováno jeho břicho a ústní dutina, aby se vyloučila úschova něčeho.
Médium pak bylo zapojeno na zvláštní aparaturu, která zaznamenávala každé jeho
hnutí. Po téměř tříhodinovém soustředění Nor upadl do podivného transu a
aparatura zaregistrovala, že jeho mozek přestal fungovat. Teplota těla média
poklesla na 32 stupňů Celsia a jevilo se, že nastává klinická smrt. Když byl
posléze záměr přerušit experiment, z obavy o zdraví muže, z jeho úst
se začala linout bílá „stuha“ a začala se na vzduchu formovat v něco, co
vypadalo jako nepovedená postava (krystalizace
- zhmotňování myšlenkové - “duchovní“ energie). Po několika vteřinách se
hmota rozplynula ve vzduchu, přičemž Nor ihned nabyl normální vědomí.
V roce 1997 těmto výzkumným institucím již
nebyly poskytnuty finanční prostředky. Proto tento experiment již nabyl
opakován a protokol o něm, podepsaný všemi přítomnými, „zmizel“ někde mezi
Švédskem a Německem. Možnost zhmotnění vědomí naším mozkem se přes vykonané
experimenty stále jeví jako fantastická.
Velice zajímavé články tohoto druhu
naleznete v týdeníku SPIRIT, vřele Vám doporučujeme jej číst.
Impulsem
k vědeckému zkoumání jevu „putujícího vědomí“ se stala šokující příhoda,
kterou v nemocnici zažil jeden z pacientů soukromé kliniky
v Londýně. Možná by se nic nestalo, kdyby jím nebyl slavný kardiolog
profesor Christian Barnard, muž který poprvé
v historii medicíny transplantoval srdce. Co se mu vlastně stalo?
V polovině roku 1982 ležel Bernard v Londýnské nemocnici, po
prudkém zánětu jater. Bylo už devět hodin večer, když do jeho pokoje (plně
osvětleného) vešla nějaká žena. Položila mu ruku na prsa a začala ho masírovat.
Byla velmi bledá, štíhlá a měla šedé oči a vlasy. Když byl tlak jejích rukou
příliš silný, chytil ji za zápěstí a mírně je od sebe odsunul a zjistil, že
její ruce byly lehké jako pírko. Poté se žena vznesla do vzduchu a odletěla
oknem pryč. Šokovaný Bernard stiskl zvonek, aby přivolal ošetřovatelku. Ta
přišla až po delší chvíli s omluvou, že slyšela zvonek právě tehdy, když
umírala jedna pacientka. Bernard vzpomíná: „Když jsem požádal ošetřovatelku,
aby mi popsala vzhled mrtvé, s největším překvapením jsem od ní slyšel, že
byla štíhlá, měla šedé oči a šedé vlasy“. Viděl jsem tedy přízrak této ženy,
když odcházela do „záhrobí“!
Bernard svědčil
před kamerami. Po odchodu z nemocnice
důkladně prozkoumal všechny okolnosti této neobyčejné události a s celou
vážností a zodpovědností všechno potvrdil před televizními kamerami a i na
stránkách nejvýznamnějších lékařských a vědeckých časopisů světa, přestože si
uvědomoval, že riskuje celou svoji kariéru kardiochirurga. Ale právě přiznání Barnarda přivedlo laureáta Nobelovy ceny fyziologa sira
Johna Ecclesa k tomu, aby začal vědecky zkoumat
„putující vědomí“. Ten vycházel z předpokladu, že bioenergie člověka nemůže
zaniknout. Musí se někam „podít“, ve
smyslu zásady, že v přírodě se nic neztrácí a že množství energie zůstává
vždy stejné. Otázkou však je, zda energie našeho vědomí zůstává po smrti
organismu vcelku nebo putuje po vesmíru roztroušená na částečky. Překvapující
je i to, proč něco, co existuje ve formě životní (živé) energie, je nepostřehnutelné pro fyzikální vědy. Teoreticky
problém vyřešil David Bohm, anglický profesor a fyzik.
Na základě přesných výpočtů potvrdil existenci nejméně
dvanácti rozměrů, ve kterých se odehrává naše
skutečnost. Provedl i pokus, který ukázal, že něco zcela fyzického přestane být
viditelné.
Zmizení kapky
inkoustu. Představme si dva cylindry,
jeden ve druhém, mezi které vlijeme olejovitou tekutinu, například glycerin.
Když jeden z cylindrů roztočíme, glycerin se také dostane do vířivého
pohybu. To představuje náš rozměr (naši
realitu). Nyní dáme do glycerinu kapku inkoustu. Ta se postupně roztáhne na
tenkou nit, až přestane být viditelná. Nikdo a nic nedovede objevit přítomnost
inkoustu a přesto tam je. (Zrovna tak je
tomu s éterickou, “duchovní“ energií - Vědomím, které prostupuje každou
bytost i veškeré fyzické předměty, čili naprosto celou fyzikální realitu - a
nejen tu). Když pomalu změníme směr otáček cylindru, nejprve se objeví
ztenčená nit a potom postupně celá kapka inkoustu. Pro nás tedy bude přístupná
pouze pod podmínkou, že najdeme způsob, jak ji navrátit do světa, který
dokážeme vnímat.
Souhlas ze
záhrobí. Pokud je tedy možný pohyb
hmoty za hranice viditelnosti a její
návrat, nic nepřekáží tomu, aby se to dělo i s naším vědomím. Pod
podmínkou, že je po celý čas „v jednom kuse“. Že je to možné dokazuje případ
třináctiletého chlapce, jež jedenáct dní v nemocnici umíral. Přestože
podléhal těžké nehodě, po celou dobu logicky myslel a hovořil. Po jeho smrti
(při pitvě), byli lékaři šokováni. Ukázalo se totiž, že po nehodě nemohl
„fungovat“, jelikož byl napaden velkým abscesem a oddělen od míchy. Co tedy
mluvilo a myslelo? O dva roky později se stal podobný případ mladému zemědělci.
Jeho mozek a mozeček byly zcela zničeny ve fyzickém slova smyslu. Navzdory tomu
pacient nejen hovořil, ale i logicky myslel, dokonce požádal, aby ho na dva dny
propustili z nemocnice, aby si mohl uspořádat všechny své věci. Hned po
návratu z propustky zemřel. Tyto případy, popsané významnými lékařskými gremi, přivedly jiného badatele „putujícího vědomí“,
neurologa Waltera Greyho,
k trochu hrůzostrašnému experimentu. Vytvořil skupinu z nevyléčitelně
nemocných pacientů, kteří byli elektrodami připojeni k monitoru a naučil
je, jak svou myslí monitor zapnout. Předpoklad badatele byl takový; jestliže po
smrti mozku vědomí dále existuje, bude toto vědomí moci zapnout monitor a to
i jakmile činnost mozku (registrovaná přístroji) zanikne. Po smrti
pacientů se ukázalo, že po úplném zániku vln na elektroencefalografu, na příkaz
„zapni monitor“, jej „nějaká“ energie opravdu zapnula. Tím tato energie vědomí
o sobě dala vědět z jiného rozměru. Doktor Grey
nám odhalil, že to může být poslední pozdrav vědomí za závojem „nicoty“, které
nám dává vědět, že odchází pouze fyzická schránka a že vědomí, které po ní
zůstává, může být využité i na vyřízení
zcela přízemních věcí.
Ohlášená smrt. Kapitán Frederick Marryat, velitel lodě amerického vojenského námořnictva,
brázdil nekonečné obzory oceánu, když jedné noci vstoupil do jeho kajuty někdo
bez zaklepání. Ukázalo se, že to byl jeho bratr. Než se ho kapitán stačil
zeptat, kde se tam vzal, slyšel: „Frede, přišel jsem ti říci, že již nejsem
mezi živými“. Potom se postava rozplynula. Kapitán okamžitě sáhl po lodním
deníku a všechno pečlivě zapsal, nezapomněl ani na datum a přesný čas události.
Po návratu na pevninu se dozvěděl, že právě tehdy jeho bratr při dopravní
nehodě zahynul. Odpůrci teorie samostatného vědomí, nezávislého na biologické
existenci namítali, že zmíněné případy mohou být pouze projevem
„nejobyčejnějšího“ telepatického kontaktu. Osoba, která umírá násilnou smrtí,
myslí na někoho blízkého. Tato myšlenka se dostane do mozku žijícího a tak mu
umožňuje přijmout zprávu, ale současně ho „přinutí“ vytvořit si na chvíli obraz
postavy. Bylo by to pochopitelně možné, kdyby nebyly stovky takových případů,
jaké se staly například Henrymu Purdymu
z Anglie.
Noční putování. Jedné letní noci se Henry najednou probudil a u okna
spatřil postavu vlastní manželky. Dívala se na něho a vůbec se nemínila vrátit
do manželské postele. Henry mimovolně sáhl rukou tam kde měla ležet, ale ona
tam ležela. Spala a zřejmě vůbec nevěděla o svém rozdvojení. Jiná příhoda se
stala paní Olivii Sennergové.
Zdálo se jí, že vidí sama sebe v novém domě ve Švédsku. Dům se jí líbil a
tak se rozhodla v něm žít. V tomto „snu“ byl ale jeden problém,
majitelka domu před ní neustále utíkala. Stejný „sen“ se jí zdál několik
měsíců. Po dvou letech přeložila firma paní Sennergovou
do Švédska a již před tím ji tam pronajala od jisté ženy dům. První setkání obě
ženy šokovalo. Olivie hned poznala ženu ze svého
několikaměsíčního „snu“ a majitelka domu zas poznala „ducha“, který její dům
jistou dobu v nočních hodinách navštěvoval. Podle názoru fyziků, z pohledu
kvantové fyziky na tom není nic divného! Jestliže existuje nezávislé vědomí (vesmírná, éterická energie - duchovní podstata
všeho v existenci), pak se musí pohybovat v nadprostoru
všech dvanácti rozměrů, kde neexistuje nic takového jako minulost a budoucnost.
Tam ke všem událostem dochází „zde“ a „nyní“. Proto mohla Olivie
Sennergová (nic o tom vědouc), navštěvovat svoje
budoucí bydliště. Putování našeho vědomí mimo hmotu, čas a prostor, ještě za
fyzického života, je tedy zcela racionálním vysvětlením nesmrtelnosti!
Související článek: Vesmír kolem nás je prý jen gigantický hologram (vědci prý získali důkaz) http://inner-light.ning.com/profiles/blogs/vesmir-kolem-nas-je-pry-jen-giganticky-hologram-vedci-pry-ziskali
Fázový - dimenzionální posun
naší planety - reality. Více na: http://vzestup.webpark.cz/moudra/lyara_art5.html
*
Různé zajímavosti, z oblasti “tajemna“ a
sociálního “tabu“, naleznete na - www.trefy.cz/eter *
Zpět na: www.trefy.cz/eter